Nejvtipnější smutný příběh

24. dubna 2016 v 20:17 |  Romantika
Ptáte se, o jaké knížce je řeč? Hvězdy nám nepřály.




"Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. "Nejvtipnější smutný příběh" je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě."

I když je to jedna z mých nejoblíbenějších knih, musím se přiznat, že jsem jí četla jen dvakrát. Poprvé někdy v roce 2014 a podruhé teď. Samozřejmě, chtěla jsem si jí přečíst víckrát, ale vždycky jsem dokázala přečíst jen určitou část knížky, protože dál už to prostě nešlo. Musela jsem knížku zavřít a snažila se nebrečet. (říkejte si co chcete, ale tohle je prostě silná knížka)

Než přejdu k samotnému příběhu, tak musím zdůrazdit, že jedna z věcí, kvůli které jsem si knížku opravdu zamilovala jsou ty citáty. Jasné, někomu se mohou zdát kýčovité a přehnané, ale to bude tím, že ony jsou doopravdy kýčovité a přehané. Celá knížka je taková, ale o to, podle mě, právě jde. Tady se s vámi podělím o nělik těch mých oblíbených, kýčovitých citátů :)

"Moje myšlenky jsou hvězdy a já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí."

"Svět není továrna na splněná přání."

"A já jsem se zamilovala jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela."

A teď tedy k ději. Celé je to napsáno vtipně, místy až sarkasticky, kdy vás John Green donutí v jednom okammžiku se od srdce zasmát a současně přitom brečet. Od začítku je to velmi realistická knížka (i když teď si nejsem úplně jistá, jestli realistická je dobré slovo, nevím, nikdy jsem nic podobného nezažila...). Hazel vypráví o svém osudu velmi upřímně (jo, to je to slovo, upřímný!). Bez servítek zápasí se svojí rakovinou, o kterí ví, že jí jednoho dne překoná a už nebude s čím zápasit, protože tu už prostě nebude.

Nevím, jak dál pokračovat, ale o něco se pokusím. Protože, upřímně, tuhle knihu považuju za překrásnou, pana Greena za úžasného spisovatele a já se cítím trošku, řekla bych, nepatřičně, když se tu snažím nějakým způsobem napsat něco o tak úžasné knížce, protože vím, že v porovnání s ní, bude má recenze stát za houby.

Takže kde jsem to byla... Hazel bojuje se svojí nemocí. Pak musí bojovat i s city ke klukovi. Jednoho dne Hazel navštíví podpůrnou skupinu, kde narazí právě na Guse. Ten přišel při svém boji s rakovinou o nohu, ale boj vyhrál. Přestože Augustovi se Hazel doopravdy a očividně líbí, ona se snaží "hrát" na nedostupnou, protože mu nechce ublížit. Její myšlenky se točí vlastně skoro jen kolem nemoci a toho, že když jednou umře, on tu zůstane sám se zlomeným srdcem. Kvůli ní.

S Hazel zažíváme spoustu problémů spojených s rakovinou, ale i spoustu krásných věcí. Třeba lásku. Lásku ke knize zvané Císařský neduh, lásku k rodičů, ke Gusovi.

Dál už tu děj více rozepisovat nebudu. Jen konec knihy. Tohle byla moje první knížka, kterou jsem četla, a nekončila happyendem. Náležitě jsem to samozřejmě tehdy oplakala. Ale brečela jsem i teď, když jsem knížku dočetla. A nejen na konci, brečela jsem skoro pořád. Když se ti dva poprvé potkali, když byli v Amsterodamu, když Gus přiznal svou nemoc, na předpohřbu, na pohřbu, když Hazel četla jeho dopis pro Van Houtena... Jo, když se nad tím zamyslím, brečela jsem vážně moc. Ta knížka si to ale zasloužila, je dojemná, je vtipná, je smutná, ale úžasná.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama